Prozkoumávali jsme důležitost sebepoznání na dvou úrovních: sebepoznání ega a bloků které představuje na duchovní cestě a opravdového sebepoznání základu našeho bytí ‚dětí Božích‘.
Laurence Freeman otevírá knihu Ježíš, vnitřní učitel otázkou, kterou Ježíš klade učedníkům: ‚Za koho mě pokládáte vy?‘ Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne zástupy pokládají?“ Oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Za Božího Mesiáše.“ Lk 9,18
Ježíš nepoložil tuto otázku kvůli nějaké sobecké potřebě uznání, ale ptá se v prostředí modlitby, která usnadňuje vlastní úsudek učedníků ‚Za koho mě pokládáte vy?‘ Odpovědi, které to probouzí nám ukazují, že i tehdy být neustále u Ježíše znamená mít rozdílné perspektivy vycházející nikoli z jejich bezprostřední znalosti Ježíše, nýbrž z jejich vlastních potřeb a názorů. A čas nezměnil tento způsob reagování. Naše odpověď je omezena naší osobním a kulturním hlediskem. Jakmile jsme si vyobrazili Ježíše ve své představivosti, je svůdné jej přihlásit k podpoře našich názorů a předsudků.“ Odpovědi vypovídají spíše o nás než o Ježíšovi.
Vyhýbáme se přemýšlení o této Ježíšově otázce, jak zdůrazňuje Laurence Freeman: „Pro mnoho křesťanů … je to otázka, kterou nikdy neslyšeli opravdu vážně, ani si nevzali osobně. Když to člověk učiní, má to hluboký vliv na jejich sebe-pochopení i na jejich vnímání, kým on je.“ Cítíme se nepohodlně a dokonce plni strachu, tváří v tvář této otázce, nejen kdo Ježíš je, ale jsme kým vpravdě my. Ať z Písma slyšíme o Božském základu našeho bytí cokoliv, naše zraněnost a podmíněnost nám brání, abychom to opravdu osobně přijali. Vyžadovalo by to, abychom se postavili svým ‚démonům‘, svému ‚stínu‘ a to je obtížné, protože to znamená změnu, a změna je vždy těžká a bolestná. Raději zůstáváme tam, kde jsme – jsme dokonce připoutání ke svým zraněním, protože jsou známá. Potřebujeme odvahu, pokoru a víru, abychom svým ‚démonům‘ čelili. Ovšem. jak říká rčení: ‚Pojmenuj svoje démony a tvoje srdce je bude lépe snášet.‘ Když neuděláme to, co vede k vlastnímu sebepoznání, zůstáváme zajatci vlastních potřeb a nutkání. Jedině sebepoznání podporované milostí, vede přes otevření všech našich zdrojů k pravé svobodě, včetně našich intuitivních schopností načerpat kosmickou Lásku a Moudrost. Na jisté úrovni se podílíme na „všeobecném pochopení, že nemůžeme poznat nic, tím méně Boha, aniž bychom znali sebe sama.“ Sebepoznání, poznání Ježíše a Boha jsou jedno.
Důležitost sebepoznání není zdůrazňována jen duchovními učiteli, ale také filozofy. ‚Člověče poznej sebe sama‘ bylo napsáno nad vchodem do věštírny v Delfách ve starém Řecku. Od Sokrata slyšíme: ‚Neprozkoumávaný život není hoden žití‘. Dříve než můžeme ‚poznat‘ Ježíše a skrze něj Boha, musíme nejprve ‚očistit svoje dveře vnímání‘ tím, že se zbavíme vlastních falešných vjemů sebe sama a Boha. Toto pravé sebepoznání tedy není sebepoznáním pro sebe sama, ale cestou ke spojení s vlastním opravdovým já a Boží Skutečností, která nás proniká a podporuje. Navíc, sebepoznání jde ruku v ruce s uskutečněním našeho plného potenciálu – slyšíme jak Ježíš říká: ‚Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.‘ (Jan 10,10) Jak málo lidí naslouchá Ježíšově hluboké nauce a nechává si jím proměnit život!
Kim Nataraja
Farnost Lipůvka 