Umění naslouchání 12.6. 2016

PHOTO: LAURENCE FREEMAN

Často jsme slyšeli, že meditace je jednoduchá, ale není snadná. Zamysleme se na chvíli nad tím, jakým způsobem to platí. John Main popisuje stadia meditace a nejprve zmiňuje důležitost říkání mantry – ve snaze to dělat během celé doby meditace. To je náš první úmysl, když začínáme s meditací. Není to ale tak snadné, jak se to řekne. Představuje to první překážku. Říkat posvátné slovo se zdá dost jednoduché, ale dělat to s pozorností plně zaměřenou na naše slovo není snadné. Zdá se, že je to jen taková opakovací a mechanická činnost. Brzy se naše ego ozve a řekne: ‚Je to nuda! Jenom opakování slova pořád dokola.‘ Zapomínáme ovšem, že slovo, které říkáme, není jen tak ledajaké slovo, ale opakujeme modlitební slovo, jemuž je třeba věnovat věrnou a láskyplnou pozornost. A tak ignorujeme poznámky ega. Pak se hned ovšem potkáváme s druhou překážkou, protože abychom byli schopni se zaměřit pouze na svoji mantru, musíme opustit jiné myšlenky. A to se taky snadněji řekne než dělá. Obě jsou naprosto propojeny. Pokud svoje slovo neopakujeme s plnou pozorností, ztrácíme je mezi ostatními myšlenkami.

Po krátké době se zdá, že říkání slova už nám jde, a najednou si uvědomíme cosi podivného. Jedeme ve dvou stopách, jak měly ve zvyku staré magnetofony. Přehrávaly jednu stopu, ale současně byla slyšet i druhá stopa. V jedné stopě neustále opakujeme svoje slovo, ale místo abychom svoje myšlenky opustili, pěkně si kráčejí vedle ve druhé stopě. Jedním způsobem jak to vyřešit, je vzdálit se od myšlenky a její doprovodné emoce pojmenováním myšlenek a návratem ke svému slovu. Brzy se zdá, že to děláme neustále. Ego opět produkuje znevažující komentáře. Říká vám, že se vracíte ke své mantře víckrát než ji vyslovujete. Pokud to tak necháme, jsme na cestě ze které není návratu. Iritace a nuda přicházejí také od ega a proto nás ovládají, vládnou nám se všemi myšlenkami, starostmi, nadějemi, sny, které ego během času vybudovalo. Právě tyto myšlenky je třeba opustit. Jsou součástí našeho povrchního vědomí, meditace ovšem spočívá v cestě nad ego, do hlubší součásti našeho vědomí. Je třeba ‚zanechat sebe‘ abychom nalezli svoje pravé Já v Kristu. Toto neustálé pendlování mezi mantrou a naším slovem dává egu příležitost odvést nás od meditace tím, že zdůrazňuje, že v tom není pocit pokoje a v tomto stádiu se mohou objevit myšlenky ‚k čemu to všechno je – prostě sedím a přemýšlím. Meditace není pro mě.‘ A vzdáváme se.

To, co je třeba k pomoci na cestě, je druhý úmysl meditace – naslouchání naší mantře během jejího vyslovování – hluboké naslouchání. Věrné naslouchání znamená věnovat nerozdělenou pozornost, což je výrazem lásky. Laurence Freeman v knize Nesobecké Já vidí tuto cestu věrného pozorného naslouchání jako cestu k celistvosti – integrace ega a pravého já, harmonii našeho úplného bytí jako hudební záležitost: „správnost, přesné ladění, plnost, hudba bytí se obnovuje tím, že vstupujeme do kontaktu s hudbou mimo sebe… jsme přitahování do dokonalosti harmonie nasloucháním hlubší harmonie… hlubší harmonie Krista.“ tento přístup naprosté pozornosti, opuštění své povrchní pozornosti vyžaduje postoj odvahy, závazku, vytrvalosti a víry. Jak zdůrazňuje John Main v knize Slovo do ticha: „meditace je modlitbou víry, protože musíme opustit sebe sama dříve než se objeví Druhý a bez garantované záruky, že On se objeví.“ Nalezneme-li ale odvahu a víru, pak už to není otázka říkání, nebo naslouchání, ale rozeznívání mantry v našem srdci, ve středu své bytosti, kde přebývá Láska. Bůh je Láska.

Kim Nataraja

Reklamy