Prvotní požehnání 29.5. 2016

PHOTO: LAURENCE FREEMAN

Pevným přesvědčením Johna Maina bylo, že „Ježíš poslal svého Ducha, aby v nás přebýval a z nás všech vytvářel chrámy svatosti: Bůh přebývající v nás… Víme, že se podílíme na Boží přirozenosti“ toto přesvědčení sdíleli otcové rané církve a podtrhuje skutečnost, že jsme proto v podstatě dobří. Jak bychom nemohli být, když Bůh přebývá v nás? Všichni otcové prvotní církve souhlasili s Klementem Alexandrijským, že „Boží slovo se stalo člověkem, abychom se od člověka mohli naučit, jak se stát Bohem.“

Uprostřed 4. století ovšem povstal opačný pohled na stvoření: Bůh vše stvořil v určitém časovém okamžiku z ničeho – dogma stvoření ‚creatio ex nihilo‘. Vedlo to k závěru, že mezi Bohem a člověkem nebyla žádná společná půda, ale spíše nepřemostitelná propast mezi oběma – náš ‚obraz‘ byl nenapravitelně poškozen pádem a jedině Boží milost nás může skrze Krista spasit. Neexistovalo nic, co bychom mohli udělat my sami, abychom znovu obdrželi svoji ‚podobnost Bohu‘, takže ani kontemplativní modlitba nebyla k ničemu. Tento pohled vytvořený dvěma proudy křesťanství kterými jsme se zabývali, ještě dál posunul a oddělil ty, kteří obhajovali ztracenou kontemplativní modlitbu.

Sv. Augustin (354-430) formuloval tento postoj v dogmatu o ‚prvotním hříchu‘: muži a ženy jsou v podstatě hříšní a i celé stvoření je padlé. Boží milost nemohla lidstvo vrátit do jejich původního stavu základní dobroty. To se stalo oficiálním učením církve. Život byl v podstatě viděn jako zápas s démony a to, co bylo třeba, bylo pokání.

Tento negativní pohled na lidstvo a stvoření jde proti slovům knihy Genesis a učení prvních tří staletí – a proto se neshoduje s Ježíšovou naukou. V tomto prvním pohledu byla kontemplace stvoření – dokonalé manifestace Boha – považována za první krok našeho výstupu k Bohu. Je to také v rozporu s Augustinovou nádhernou mystickou naukou.

V tomto bodě je zajímavé zaznamenat – protože byl John Main keltského původu – že v keltské tradici zůstal důraz na obraz Boha v nás, a tedy na naši zásadní dobrotu, nádheru a dokonalost stvoření. Obojí – stvoření i Písmo ukazovaly na Božské a vedlo nás k Bohu, jak říkal Klement Alexandrijský: „Kristus nás zbožšťuje skrze svoji nebeskou nauku“. Proto je John Main ve shodě s ranými otci církve a s keltskou tradicí.

A přece názor, že jsme v zásadě hříšní, zůstává převládajícím během staletí až do naší doby. To byl důvod, proč John Main tolik litoval, že moderní muž a žena „ztratili podporu společné víry ve svoji zásadní dobrotu, rozumnost a vnitřní integritu.“ Meditace, kontemplativní modlitba nás vede k uvědomění si „potenciálu lidského ducha spíše než omezení lidského života.“

Přestože jsme v zásadě dobří, nejsme ovšem bez hříchu. Naše ego, Bohem darovaný způsob života k přežití, se dopouští hříchu. Nejlepší cestou jak znovu nabýt ‚podobnosti Bohu‘ je následovat Ježíšovo povzbuzení. To znamená opustit, tedy zanechat za sebou naše zraněné ego se všemi jeho myšlenkami a nenaplněnými potřebami, které vytváří roušku iluze, zatímco skrývá naše podstatné Boží centrum. V tichu je uzdravení. Pak „se jej snažíme následovat v čistotě svého srdce,“ jak vysvětluje John Main v knize Slovo do ticha. Není to něco, co konáme svým vlastním úsilím. Pro Johna Maina a prvotní křesťany je Kristus naším prostředníkem a vůdcem, mostem mezi stvořením a Tvůrcem. V kontemplativní modlitbě se spojujeme s Jeho modlitbou, která nás bere domů, protože existuje „pouze jedna modlitba, proud lásky mezi Duchem vzkříšeného Ježíše a Jeho Otcem, do něhož jsme začleněni.

Kim Nataraja

Reklamy