Klement z Alexandrie 44

Způsob, jakým nahlíželi otcové rané církve spojení mezi Martou a Marií, mezi ‚ego‘ a ‚self‘, naší Božskou jiskrou, je nejlépe vykreslen v nauce Klementa z Alexandrie (150-215). Víme o něm jen velmi málo, podobně jako v případě nejznámějších postav těchto raných staletí křesťanství. Narodil se někdy okolo roku 150 po Kristu, pravděpodobně v Aténách, protože byl plně obeznámen s řeckou kulturou a literaturou. Víme, že jeho rodiče byli pohané, a že v Aténách studoval filozofii. Klement přišel k víře později. Byl konvertitou. Podobně jako mnoho mladých hledačů jeho doby hodně cestoval a zkoumal různé školy. Předtím, než přijel do Alexandrie, objevil křesťanství. Jeho výzvou bylo pochopení křesťanství na pozadí jeho řeckého vzdělání. Když se o to snažil, stal se prvním křesťanským filozofem/teologem, který se snažil vyjádřit mystickou zkušenost a vztah mezi lidskou duší a Božským.

Jak vysvětluje profesor Andrew Louth ve své kapitole knihy ‚Cesta k srdci‘:

Klementovým nejdůležitější objevem je smysl pro lidskou niternost, smysl toho, že to, kým jsme, je ukryto uvnitř nás, a musíme to tedy hledat. Prvním krokem poznání čehokoli je tedy poznat sebe sama, tak začíná výprava k objevu sebe sama. ‚Self‘ je ‚duše‘, i když Plato a Klement užívají specifičtější slovo, totiž ‚psyché‘ ve významu ‚životní síly‘. Byli v pokušení jít až tak daleko, jako říci, že jsme dušemi obývajícími těla. Nepopírali, že jsme duší i tělem, ovšem podstata toho, kým opravdu jsme, se nachází v duši.“

Řekové věřili, že nejvyšším bodem naší duše je ‚nous‘, náš intuitivní způsob pochopení skutečnosti. Klement to v křesťanských termínech interpretoval jako ‚Boží obraz‘ v nás, kde jsme ‚jako‘ Bůh a můžeme se tedy k Němu vztahovat. Jak dále Andrew Louth vysvětluje:

Slovou ‚nous‘ je těžké přeložit do angličtiny. Normální překlad je ‚intelekt‘, ovšem problém se slovem ‚intelekt‘ v angličtině je ten, že nepředává to, co Řekové mínili. Pro Platóna byl ‚nous‘ nebo duše právě v centru toho, co znamenalo být člověkem. ‚Nous‘ zahrnuje intelektuální schopnost, je to ovšem ještě více. Znamenalo to mít smysl skutečné hodnoty věcí, poznávat Pravdu. Náš ‚nous‘ je ve skutečnosti naším bodem dotyku Boha. Plato byl názoru, že duše nebo ‚nous‘ se buď může zabývat světem proměnlivé skutečnosti v níž žijeme, nebo se může snažit vidět to, co je nad touto realitou, a pokusit se nalézt podstatu Pravdy samotné… Při tom se dějí dvě věci. Zaprvé vstupujeme do Skutečnosti samotné, což nám dovoluje posuzovat věci přímo a řádně. Zadruhé objevujeme, kým opravdu jsme. Odhalujeme v sobě střed, jenž je schopen vztahovat se ke Skutečnosti jako takové, jenž není rozptylován věcmi tohoto světa. Není pokoušen vystavět obrázek světa, jenž by byl jednoduše naším konstruktem, způsobem jakým bychom chtěli, aby věci byly… Tam jsme čistě duchovními bytostmi, naprosto svobodnými bytostmi, a ty on vidí jako odraz Boha.

‚Nous‘ je také vnímán jako ‚orgán modlitby‘, zdůrazňující, že modlitba/meditace vedoucí do hluboké tiché modlitby je způsobem „angažování se s opravdovou Skutečností, jíž je Bůh.“

Úryvek z „Cesta k srdci“ – Křesťanská kontemplace během staletí – ilustrovaný průvodce. Editor: Kim Nataraja)

Reklamy