Ježíš jako učitel kontemplace 41

V následujících pokračováních ‚týdenní nauky‘ bych ráda s vámi sdílela některé úryvky z knihy ‚Cesta do srdce‘. Tato kniha je založena na přednáškách vyslovených jednotlivými řečníky na kurzu, ‚Kořeny křesťanské mystiky‘, který probíhal po čtyři roky jako jednoroční kurz o třiceti týdenních setkáních. Tento kurz jsme s mým manželem Shankarem rozběhli pod záštitou Světového společenství pro křesťanskou meditaci v londýnském křesťanském meditačním centru. Záměrem ‚Cesty k srdci‘ stejně jako kurzu bylo uvedení meditujících naší tradice i ostatníchi lidí se zájmem o křesťanskou mystiku do tohot bohatého proudu plynoucího skrze staletí. Jako kameny na které se šlape na této cestě, jsme používali určité klíčové duchovní učitele. Čtení této knihy si lze představit jako duchovní cestu objevování. Není to v první řadě shromažďování informací, ale proces růstu skrze vystavení se moudrosti těchto učitelů. Doufám, že tyto úryvky nalákají vaši chuť na celou knihu.

Laurence Freeman začíná tuto knihu tím, že nás vezme k základu křesťanské kontemplativní modlitby, k Ježíšovi. Nedělá to zkoumáním biblických úryvků, jak se to dělalo v minulosti, ale poukazuje na to, že Ježíšův způsob vyučování a způsob bytí ukazují, že je učitelem kontemplace.

Laurence svoje reflexe začíná příběhem o Marii a Martě: „Ježíš přichází navštívit Martu a Marii, dvě sestry, dvě přítelkyně. Marta reprezentující aktivní život, jej přijme do domu, zatímco Marie symbolizující kontemplativní život, sedí u jeho nohou v naslouchání jeho slovům. Text říká, že sedí a zůstává tam. Marta je ovšem vyrušována svými mnohými úkoly a ukazuje se jako jakýsi domácí terorista, který vybuchne a stěžuje si Ježíšovi: „Pane, nevadí ti, že mě má sestra nechává dělat všechno samotnou? Řekni jí, ať mi pomůže!“

Marta je zřetelně hvězdou nebo antihrdinkou tohoto příběhu. Obyčejný čtenář se s ní ztotožní a má k ní sympatie. Kdo se alespoň někdy necítil jako ona? Není v příjemné náladě, ale není Ježíšem či vypravěčem nebo čtenářem odsouzena, protože je zřetelně ve stavu utrpení, izolovaná, hněvivá, paranoidní, ohromená a cítí se odmítnuta. Její ego bylo bolestně nafouknuté a ona vidí jak se vše točí kolem ní. Kdybychom měli multi-taskingové Martě v jejím nebeském odpočinku dát další práci, pak by se měla stát patronkou stresu, jehož všechny obvyklé příznaky vykazuje. Ovšem za tou sebedramatizací se jenom jen snaží mít připravený dobrý oběd, být pohostinná. Proč nepožádá Marii přímo, aby jí pomohla? Proč obviňuje Ježíše a stává se jediným učedníkem v evangeliích, který mu říká, co má dělat? Jsou to otázky, které dělají ten příběh pro nás poučným na jisté rovině čtení písma, nám získávají náhled na svůj ‚morální smysl‘. Jak nám tenhle příběh pomáhá pochopit naše vlastní chování? Na hlubší duchovní rovině se nejedná o psychologii, ale o samotné sestavení našeho lidství. Dvě sestry nezastupují pouze dva typy osobnosti, ale dvě poloviny lidské duše. Je to zřejmé ze způsobu, jak Ježíš Martě odpovídá.

Klidně a přátelsky Martě v první řadě vysvětluje, že není v kontaktu se sebou samotnou. Dvakrát říká její jméno, aby ji přivedl zpátky. Nyní se učí, jak doufáme, mu naslouchat tak, jak to dělá Marie. „Marto, Marto, znepokouješ se a trápíš se tolika věcmi,“ říká jí. Ježíš ji neobviňuje, ale diagnostikuje její problém a ukazuje jí, jak se vzdálila od své druhé poloviny, své sestry. Říká Martě, že se nezvladatelně vystresovala svými mnoha úkoly, zatímco „jen jedno je potřebné.“ Tohle jedno nedefinuje. Ovšem, zajisté, tohle ‚jedno‘ znamená být sjednocenou, znovu-sjednotit rozdělené já, jehož vnitřní rozlomení ji dovedlo do vzteku a násilí. Ve svých dalších slovech obhajuje kontemplativní dimenzi života, jež běžně bývá pod útokem aktivistické stránky rozděleného já za to, že je neužitečné, neproduktivní a sobecké. Tahle primární jednota duše, vyvážení a harmonie mezi akcí a kontemplací určuje celý styl a tón života. Bez ní je každý aspekt života rozbitý. Náboženskými slovy řečeno, teologie, modlitba, bohoslužba, jsou tímto vnitřním rozdělením ochromeny. Samotná víra nakonec bez kontemplativního rozměru degeneruje do ideologie a sociální přizpůsobivosti. Všeobecně řečeno, lidská duše se rozpadá do jednostrannosti, nevyváženosti a disharmonie. Proto Ježíš říká cosi, co by mohlo být nesprávně čteno jako pokárání Marty: „Marie si zvolila lepší úděl, který jí nebude vzat.“ Ve skutečnosti říká, že bytí je před konáním a kvalita našeho bytí určuje kvalitu a efektivnost všech našich skutků. Neslyšíme, co Marta odpovídá. Spráskne rukama v zoufalství, práskne dveřmi a zmizí, anebo se náhle uklidní a udělá to, co měla dělat dřív, tedy požádá Marii o pomoc? Byla by to zkouška Mariiny práce. Kdyby řekla: ‚Ne, kontempluji, nech mě být‘, pak by ukázala, že je její dílo neautentické. Kdyby by vyskočila a pomohla, pak by byla její druhá stránka v harmonii. Martin omyl, jehož se dopouštějí kultury a náboženství a také jednotlivci, spočívá v neuvědomování si, že Marie také pracuje.

Všichni jsme Martou i Marií. Naše nevyváženost je zde reprezentována Martou, která to ukazuje jako všeobecný problém. Jednou nezbytnou věcí je uvést obě půlky naší duše zpět do přátelství a rovnováhy. Je mnoho cest, jak to udělat. Nejdůležitější je ovšem obnovit dílo které koná Marie. Marta zapomněla na hodnotu Mariina ne-konání. I když se zdá, že Marie nedělá nic, ona pracuje, naslouchá, věnuje pozornost a zůstává tichá.

Příběh nám ukazuje Ježíše jako učitele kontemplace, jenž chápe a ohlašuje, že celistvost je posvátná rovnováha a integrace. Ježíš to učil nejen slovy, ale příkladem. Zvláště v Lukášově evangelium jej vidíme, jak často zastavuje svoje rychlé životní tempo, svoje kázání, uzdravování a cestování. Stahuje se na tichá místa, aby se modlil buď sám, nebo s několika svými učedníky. (Lk 6,12; 9,18; 22,39). Kdyby mezi tím co učil a co konal nebyla harmonie, jeho učení by postrádalo autoritu. Křesťanská identita přímo na této autoritě spočívá.“

Laurence Freeman OSB

Úryvek z ‚Cesta k srdci‘ – Křesťanská kontemplace během staletí – ilustrovaný průvodce. Editor: Kim Nataraja)

Reklamy