Týdenní nauka k formaci meditačních skupin ze stránek křesťanské meditace wccm.org

Meditace v křesťanské tradici 31

Protože schopnost přepínat mezi rozličnými způsoby bytí je lidskou vlastností, mnohé věci, které jsem řekla, neplatí pouze pro meditaci v křesťanské tradici, ale také pro podobu tiché, pozorné modlitby nacházející se v ostatních hlavních náboženských tradicích. Zastavme se tedy na chvíli a připomeňme si, co dělá naši meditaci křesťanskou.

Ježíš se nám svou naukou snaží pomoci, abychom si byli vědomi Království, přítomnosti Boha, a doporučuje tichou vnitřní modlitbu. Nacházíme podstatu meditace/kontemplativní modlitby – ticho, samota a niternost – v jeho slovech horského kázání: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,6) Kasián to vysvětluje následovně: „Modlíme se ve svém pokojíku, když stáhneme svoje srdce z rachotu všech myšlenek a starostí a otevřeme svoje modlitby Pánu ve skrytu, tedy intimně. Za zavřenými dveřmi se modlíme, když se modlíme se zavřenými rty a v úplném tichu k hledači nikoli hlasů, nýbrž srdcí.“

Blaise Pascal, francouzský vědec, spisovatel, filozof a katolický teolog ze 17 století mínil, že všechny naše problémy pramení z jediné příčiny: naší neschopnosti zůstat sami tiše sedět v místnosti, a cítil, že tohle nás nakonec zruinuje. Pokud ovšem, jak říkal John Main, neodejmeme reflektor vědomí ze svého ega a nevstoupíme do vnitřního ticha, nemůžeme zahlédnout světlo našeho pravého Já, ani si uvědomit svoje spojení s Nejvyšší Skutečností, ani ‚mít život v celé jeho plnosti‘. Laurence Freeman v knize Ježíš, niterný učitel osvětluje v diskuzi o meditaci tento potřebný posun: „modlitba musí být zakořeněna v upřímnosti pravého Já, spíše než v sebezahleděnosti ega.“ Zakládá to na Ježíšově výroku: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1) Laurence Freeman pokračuje: „Kdykoli najdeme bezpečí, nebo přijmeme potěšení ze schválení druhých, autenticita naší modlitby je kompromitována.“ Ježíš rozšiřuje tento odstup od potřeb a tužeb ega na obyčejný život: „Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.“ (Mt 6,25)

Používání krátkého slova nebo fráze se také zdůrazňuje v nauce tohoto kázání: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7-8) Později, v podobenství o farizeovi a celníkovi doporučuje Ježíš celníkovu cestu modlitby, kdy neustále opakuje větu: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Lk 18,10-14).

Naše meditace je tedy křesťanská. Je totiž založena na naší víře a přesvědčení o Ježíšově nauce.

Kim Nataraja

Základní situace člověka 30

Otcové v prvních dobách církve neměli ani stín pochybnosti, že jednota s Božským je možná pro všechny, ať už se člověk považuje za kohokoli: „Bůh je životem všech svobodných bytostí. On je spásou všech, věřících i nevěřících, spravedlivých i nespravedlivých, zbožných i bezbožných, svobodných od vášní i vášní spoutaných, mnichů i těch kdo žijí ve světě, vzdělaných i negramotných, zdravých i nemocných, mladých i starých. Je jako vylití světla, záblesk slunce nebo změna počasí, stejné pro každého.“ (Řehoř z Nyssy)

Důvod pro je třeba hledat v jejich teologii. Řečtí filozofové, zvláště Platón, byli prvními kdo formuloval myšlenku, že máme cosi podstatného společného s Božstvím. Nazvali to ‚nous‘, čistě intuitivní inteligence na rozdíl od rozumné inteligence. Díky tomu, že máme cosi Božského v sobě, nám dovoluje Božské poznat, protože v raných dobách se mělo za to, že ‚podobný může poznávat podobné.‘ Naše každodenní zkušenost to také potvrzuje. Víme, že aby byla možná komunikace mezi jednotlivci, musí tam být podobnost. Pouze když máme společného něco podstatného s druhým člověkem, můžeme se k nim opravdu vztahovat, můžeme být jedno v mysli i v duši.

Otec prvotní církve, Klement Alexandrijský, viděl shodu mezi konceptem ‚nous‘ a tím, co kniha Genesis vyjadřuje stvořením k ‚Božímu obrazu‘. Podle něj, Origenes, kapadočtí otcové, Evagrius a později i Mistr Eckhart viděli tento ‚Boží obraz‘ jako věčný a původně jedno s Bohem. Pro vstup do této vyšší roviny reality potřebujeme kontemplativní modlitbu k níž přivádí meditace.“ Může být pravdou, že je Božský princip přítomný v každé bytosti, ale ne každá bytost je přítomná v něm. My sami dospějeme k přebývání s ním, pokud jej voláme velmi svatými modlitbami a klidnou myslí.“ (Dionýsius Areopagita)
Všichni víme, že cesta do ticha není jednoduchá, nejsme ovšem v tomto kroku sami, jak nám připomíná Evagrius, pouštní otec ze čtvrtého století: „Duch Svatý má soucit s naší slabostí, a přes naši nečistotu často přichází aby nás navštívil. Pokud našeho ducha nalezne jak se k němu z lásky k pravdě modlí, pak na něj sestupuje a rozhání celou armádu myšlenek a argumentů, jež jej sužují.

Je jen třeba vytrvalosti a ve snaze o ni nám pomůže Kristus, životodárný duch, abychom vstoupili do „největší moci lidského vědomí …. její schopnosti přesáhnout svoje mentální operace, jít nad její největší myšlenky a tak být duchem.“ (Laurence Freeman) Výsledkem toho je, jak řekl Evagrius: „Pokud se modlíte v celé pravdě, dospějete k hlubokému pocitu důvěry. Pak s vámi budou kráčet andělé a osvítí vám význam stvořených věcí.“

Kim Nataraja

Integrace dvou způsobů bytí 29

Laurence Freeman ve své knize Ježíš, vnitřní učitel konstatuje : „Království je svoboda ode vší vnitřní i vnější nadvlády: ‚slavná svoboda dětí Božích‘. Je to Boží moc plynoucí volně do všech lidských dimenzí – sociální i osobní. Je to naplnění jednotlivce jak v jeho jedinečnosti, tak jako součást celku neoddělitelného ode všech ostatních jednotlivců. Je to konec tragédií odcizení a izolace, dvou nejsilnějších příčin utrpení a lidské nelidskosti.“ Když tohle čteme, mohli bychom si myslet, že je to stav zakoušený pouze světci, nikoli přístupný pro mne a tebe. A přece, jak uvidíme, když jsme byli velmi mladí, žili jsme v tomto stavu.

Bůh nám dal vše, co potřebujeme pro svoji existenci na této zemi, nejen k přežití, ale také k obnovenému spojení s Božstvím, z nějž jsme vyšli. Náš mozek je nádherným nástrojem k této činnosti, k naladění na rozdílné úrovně vědomí, rozdílné zkušenosti jež nás obklopují. Dr Shanida Nataraja ve své knize ‚Báječný mozek‘ vysvětluje, že jsou zde dvě poloviny našeho mozku a popisuje jejich funkce následovně: „Levá strana mozku má svoje centrum – ego – jež interpretuje smyslové vjemy, emoční a intelektuální podněty přicházející z vnějšího světa a užívá jazyk, logiku a analytické schopnosti, aby v nich našlo smysl. Hlavním cílem je chránit nás ode všeho, co by mohlo ovlivňovat naši schopnost přežít v tomto světě jako osamělý jednotlivec. Bude naprosto ignorovat vše, co nezapadá do této matrice přežití. Pravá strana mozku má také svoje centrum – já – které vidí celkový obraz. Je to překlenující vědomí, které zahrnuje i ego. Vidí jednotlivce v souvislostech plně propojeného celku, včetně celého lidstva a stvoření – tak, jak je objímáno Božstvím. Má také smysly, vnitřní smysly intuice a tvořivé představivosti. Díky svému všezahrnujícímu pohledu obsahujícímu také emoce, přidává pravá strana mozku do obrazu kresleného egem empatii, soucit, péči o přežití ostatních a stvoření – je to zdroj našeho duchovního bytí a našeho spojení s Božským.“

Fakt, že máme vrozenou schopnost spojit se se svým Zdrojem je dokázán neurovědeckým výzkumem mozkových vln. Ten ukázal, že děti do dvou let věku stále žijí hlavně ve svém pravém mozku, jak dokazuje dominantní přítomnost alfa vln. Odtud pochází empatie, láska, soucit a živá, tvořivá představivost charakteristická pro dítě. Proto je velmi malé dítě ještě nerozděleno, v kontaktu s celkem, stále spojeno s Bohem, stále žije v Království. V obyčejném vědomí dospělého převažují vlny beta levé části mozku. Všichni to pociťujeme jako neustálé víření myšlenek zaměstnávajících naši mysl. Přepnutí z vidění světa pravou částí mozku do levé se děje postupně mezi druhým a pátým rokem věku. Od té doby pak společnost a výchova zdůrazňují způsob bytí levé části mozku a pravá část není povzbuzována.

Toto spojení se ovšem nikdy nepřetrhne, nýbrž jen více nebo méně odpojí. A přece máme schopnost je znovu zapojit, protože je to přirozená, Bohem darovaná součást naší lidské přirozenosti. Vlastně nás k tomu Ježíš povzbuzuje: „…jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Mt 18,3

Shanida také zdůrazňuje roli meditace při tomto znovu spojení s naším širším vědomím: meditace díky své jednosměrně zaměřené pozornosti na mantru nás přepíná ze způsobu bytí levé části mozku do způsobu bytí pravé části mozku. Pro některé z nás tento přepínač za čas docela zrezivěl, ale pro děti zůstává přístup snadný. Proto nacházejí zálibu v meditaci jako ryby ve vodě.

Samozřejmě musíme být schopni se postarat o vlastní přežití, stejně jako o přežití druhých. Potřebujeme obě strany mozku. Jsou možná rozdílné, ale rozhodně se doplňují. Jejich spolupráce je pro náš blahobyt a pocit harmonie a rovnováhy zásadní. Dodává to význam životu, který bohužel často chybí, pokud žijeme pouze v levé části mozku. Zde pomáhá meditace také. Povzbuzuje růst v propojení mezi oběma polovinami mozku. Takto usnadňuje lehkost přepnutí z jednoho způsobu žití do druhého. Tím, že svoje slovo opakujeme láskyplně a věrně, ukončujeme „tragédie odcizení a izolace“ a umožňujeme svůj vstup do Království.

Kim Nataraja

Boží Království 28

Podstatnou vlastností pravé meditace, kontemplativní modlitby, je odevzdání. Je to otázka zřeknutí se myšlenek, představ a obrazů. Když to děláme, necháváme odejít minulost a budoucnost, vzpomínky jež nás tvarovaly, naše naděje, touhy a strachy, formující naši budoucnost. Meditace, opakování našeho modlitebního slova, vytváří návyk setrvávání v přítomném okamžiku, a to ovlivňuje každodenní život. Vidíme lidi a situace tak, jak jsou, a nikoli přes prizma svého podmínění a potřeb přežití. Čím více meditujeme, tím jsme schopnější to dělat, a tím více nás důraz naší pozornosti posunuje od našich vlastních potřeb přežití ke starosti o přežití druhých a našeho okolí. Jsme schopni odevzdat svoji egocentrickou vůli a odevzdat se opravdově onomu ‚Buď vůle Tvá.‘

Častěji také obdržíme záblesky jiné skutečnosti, skutečnosti pokoje a lásky, která nás povzbuzuje k vytrvalosti, navzdory všem potížím našich dominujících myšlenek. V Písmu je tato jiná skutečnost Ježíšem popsána jako ‚Království‘. Vstup do ‚Království‘ byl posledním cílem pouštních otců a matek, na jejichž příkladu zakládáme svoji cestu modlitby. Jejich bezprostředním cílem byla ‚čistota srdce‘. Thomas Merton vyjadřuje tento stav takto: „To, co nejvíce otcové hledali, bylo jejich vlastní pravé já v Kristu. Aby to mohli uskutečnit, museli se úplně zříci falešného, formálního já, vytvářeného sociálním nutkáním ve ‚světě‘. Jejich mottem byla rada sv. Pavla: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli…“ (Řím 12,2) Pokaždé, když necháváme odejít svoje myšlenky a obrazy, pokaždé, když nenásledujeme jednu ze svých sobeckých tužeb, pokračujeme jako poustevníci v poušti po cestě ke ‚Království‘.

Co je ale ‚Království‘? V Písmu se Ježíš snaží ukázat nám v mnoha podobenstvích vícero vrstev pravého významu ‚Království‘. Nedává nám jednu odpověď: je obtížné vyjádřit pociťovanou, prožívanou pravdu pouze slovy. Pouze tuto skutečnost naznačuje: potřebujeme ji pro sebe odhalit. Nemůžeme z toho udělat intelektuální pátrání – doktorát PhD ve významu Království. Skrze zážitek ticha čisté modlitby však odhalujeme, že všechny ty různé popisy, které Ježíš podává, jsou stranami jednoho diamantu – všepronikající energie lásky, soucitu a odpuštění. Laurence Freeman popisuje důsledky ‚Království‘ pro nás v knize Ježíš, vnitřní učitel: „Tam, kde je mezi námi Království, tam není ani nenávist, ani soutěživost, ani tam nejsou žádné zdroje rozdělení. Tam, kde je Království v nás, tam naše přirozenost zahnala veškerou neznalost sebe sama a nastolila harmonii a integraci mezi vědomím a nevědomím. Jsme pak svobodní jednat v souladu se svojí základní dobrotou: jako obraz a podobenství Boha, kterými jsme.“

Kim Nataraja

Láska a odpuštění 27

I my se cítíme velmi zdráhavě, jako říčka v příběhu poušť a říčka, opustit svůj obraz o tom, za koho se považujeme, a svoji vlastní představu o své roli v životě. Co nás dělá tak zdráhavými? Na jisté rovině intuitivně víme, že když se opravdu odevzdáme, budeme proměněni, a naše jedinečnost bude přetvořena jako ta říčka.

Strach je tím, co nás zastavuje. Uznáváme, že skutečnost je více, než to, co běžně zakoušíme. Možná už jsme během své meditace prožili záblesky smyslu pro to, co nás přesahuje. A přece, zároveň nevěříme, že jsme hodni vstoupit do této vyšší skutečnosti, vstoupit do přítomnosti Krista uvnitř sebe. To, co nás zadržuje, je náš názor, že jsme v podstatě hříšní. A přece zdůrazňoval John Main, že Božská jiskra je v každém z nás – jsme v podstatě dobrými: „Ježíš poslal svého Ducha aby v nás přebýval, a tak nás učinil chrámy svatosti: Bůh sám přebývá v nás… Víme tedy, že máme podíl na Boží přirozenosti.“ Je – li tohle naše podstata, jak můžeme být zásadně hříšnými? John Main skutečně litoval toho, že jsme tolik ovládáni myšlenkami své vlastní neschopnosti a hříšnosti, že jsme „ztratili podporu společné víry ve svoji podstatnou dobrotu, rozumnost a vnitřní integritu“ a ztratili jsme vědomí „potenciálu lidského ducha, silnějšího než omezení lidského života.“ Meditaci považoval za způsob, jak to uskutečnit: „Meditace je procesem osvobození: tyhle pravdy musíme ve svém životě osvobodit.“

Naše hříšné jednání je důsledkem našeho zraněného ega a jeho potřeby vždy upřednostnit svoje přežití. Naše rané dětství a formování pokřivilo náš vlastní sebeobraz, a naše následné jednání. Místo sebe-odvržení bychom měli držet v mysli, že se Ježíš ve svém poslání zaměřoval na slabé, trpící a hříšníky. Jak říká Laurence Freeman v knize Ježíš, vnitřní učitel: „V Ježíšově pohledu nejsme jako zločinci ve vztahu k soudci. Radostná zvěst nespočívá v tom, že má lidstvo povolnějšího soudce, ale že je obvinění zrušeno úplně. Hřích je zničen samotnou svobodou lásky, která hřích ignoruje, odmítá nebo zapomíná… Lidstvo se může probudit ze své dávné noční můry trestu na sebe uvrženého. Nesetkáváme se se soudcem, nýbrž s laskavým soucitem v duchu odpuštění.

V tichu meditace se můžeme otevřít Lásce přebývající v jádru našeho bytí. Pak, jako ta říčka, se můžeme odevzdat ‚vítajícímu náručí větru‘. Odevzdáním si dovolíme cítit se milovanými a přijímanými, bez ohledu na svoje chyby a omyly, což nám zase dovolí druhým odpustit. S tímto poznáním pak můžeme převzít odpovědnost za skutky, jež vyšly z ran našeho ‚ega‘. V knize Ježíš, vnitřní učitel, říká Laurence Freeman, že: „Jsme odpovědní za to, abychom se stali vnímavějšími, a tak můžeme ostatním i sobě působit méně bolesti. Protože je ovšem hřích důsledkem neznalosti a klamu, nezaslouží si více trestu, než obsahuje sám v sobě.“

Kim Nararaja

Poušť a říčka 26

Duchovní stezka vede skrze sebepoznání k poznání Boha, jak už jsme slyšeli ve slovech mnoha mystiků nebo duchovních učitelů. Laurence Freeman píše ve své knize Ježíš, vnitřní učitel: „Každý člověk zná sebe sama jedinečně a tak jedinečně vyjadřuje svůj vhled do ne-duální, jednoduché přirozenosti Boha a Já. Jednota neničí, ale proměňuje osobní totožnost.“

To, co je v tomto procesu třeba, nádherně vyjadřuje tenhle súfijský příběh:

Příběh začíná jemným deštíkem, padajícím z vysoké hory do vzdálené země. Déšť kapající ze žulových úbočí byl zprvu tichý a klidný. Jak se potůčky valily přes skály na sukovité a pokřivené stromy, jež tam rostly, postupně nabývaly na síle. Déšť padal tak, jak voda musí padat, bez vypočítavosti. Voda nikdy nemá čas na nácvik padání. Brzy se rychlé proudy temné vody stekly dohromady a vytvořily počátky říčky. Potok si razil cestu po straně hory, skrze malé korouhve cypřišů a levandulových polí se špičkami šruch, po kaskádových vodopádech. Pohybovala se bez námahy, žbluňkala kolem kamenů – a poznávala, že říčka přerušená kameny zpívá nejušlechtileji. Nakonec, když opustila výšiny vzdálené hory, dostala se říčka na okraj velké pouště. Písek a kameny sahaly až za obzor. Protože říčka už překonala všechny možné překážky, rozhodně očekávala, že překročí i tuhle. Ale jak rychle jeho vlnky žbluňkly do pouště, tak rychle se v písku ztratily. Brzy slyšela říčka šepot, vycházející jakoby ze samotné pouště, jak jí říká: „Vítr překračuje poušť, stejně tak může i říčka.“ „Ano, ale vítr umí lítat!“ křičela říčka a stále se vrhala do pouštního písku. „Takhle se přes poušť nedostaneš,“ šeptala poušť.„Musíš se nechat nést větrem.“ „Ale jak?“ křičela říčka. „Musíš se nechat větrem vstřebat.“ Tohle říčka nemohla přijmout, nechtíc ztratit svoji identitu, ani opustit svoji vlastní jedinečnost. Nakonec, kdyby se odevzdala větru, mohla si být jistá tím, že se stane znovu říčkou? Poušť odpověděla, že říčka může pokračovat ve svém tečení, jednou možná může na kraji pouště vytvořit i bažinu. Ale pokud by zůstala říčkou, nikdy nepřekročí poušť. „Proč nemůžu zůstat tou samou říčkou, kterou jsem?“ křičela voda. A poušť odpovídala zase tak moudře: „Nemůžeš zůstat tím, čím jsi. Buď se staneš bažinou, nebo se odevzdáš větru.“ Říčka na dlouhou dobu zmlkla, a naslouchala, naslouchala vzdáleným ozvěnám paměti, a věděla, že částečně už byla držena v náručí větru. Z toho dávno zapomenutého místa si postupně vzpomněla, jak voda vítězí jen tím, že se poddá, že teče kolem překážek a mění se v páru, hrozí – li oheň. Z hlubin onoho ticha pomalu říčka pozvedla svoje páry vstříc vlídnému náručí větru a byla nesena nahoru, lehce odnášena na velkých bílých mracích přes pustinu pouště. Když dosáhla ke vzdáleným horám na opačné straně pouště, začala říčka opět padat jako lehký déšť. Zprvu byl tichý a klidný, kapal ze žulových úbočí. Jak se potůčky valily přes skály na sukovité a pokřivené stromy, jež tam rostly, postupně nabývaly na síle. Déšť padal tak, jak voda musí padat, bez vypočítavosti. Brzy se rychlé proudy temné vody stékaly dohromady – a znovu – vytvořily počátky nové říčky.

Kim Nataraja

Přijmout výzvu 25


Získání sebepoznání je těžký úkol. Laurence Freeman nám v knize „Ježíš vnitřní učitel“ připomíná: „I když je ‚rabbuni‘ tak blízko, podle sv. Augustina blíž než jsme sobě samým, může být moc sebeklamu a iluze zaplavující. Často se stezka během zápasu s démony hněvu, pýchy, strachu, pýchy, hrabivosti a neznalosti pod námi ztrácí.“
To nám připomíná učení Evagria, pouštního otce ze 4. století. Podobně jako všichni učitelé raného křesťanství si velmi uvědomoval nástrahy ‚ega‘. Vnímal to jako zápas s ‚démony‘, negativními tendencemi vycházejícími z našeho zraněného ‚ega‘. Zraněné ‚ego‘ je jak rozmazlené dítě rozhodnuté dostat, co mu bylo dle něj upíráno v minulosti. V tomto případě to jsou některé z těchto potřeb k přežití, podstatných pro naši pokračující existenci – lásku, jistotu, ocenění, moc, ovládání a potěšení. Pokud dle našeho vnímání nebyly tyto potřeby naplněny – plně nebo částečně – snažíme se tenhle nedostatek kompenzovat celý život. Z tohoto úmyslu pocházejí ‚démoni‘ které zmiňuje Laurence Freeman v předchozí citaci. Evagrius a jeho současníci považovali za hlavní námi hýbající démony ‚hrabivost‘ a ‚pýchu‘, a všichni ostatní ‚démoni‘ logicky vyplývají z těchto dvou. Normální, přijatelná potřeba mít dostatek na přežití, se pak stává například ‚hrabivostí’ po věcech a lidech a jejich vlastnění. Z tohoto pudu nevyhnutelně vychází ‚hněv‘ (a závist) vůči těm kdo mají to, co my postrádáme. Pak v patách následuje ‚pýcha‘ – chceme ukázat na odiv svůj majetek a dosažené výsledky. Není tak těžké pochopit, že tito ‚démoni‘ jsou přebujelí nejen ve 4. století, ale také v naší době.
To vše ukazuje k naší potřebě naslouchat radám duchovních učitelů: být si vědom svých motivů a tak chápat svoje ‚ego‘. Pokud nepřijmeme, že sebepoznání je součástí naší duchovní cesty, můžeme meditovat mnoho let a nebýt tím proměněni. Proměna, tedy stávání se tím, čím se máme stát, od nás vyžaduje ticho, jež nám umožní být otevření vůči volání uvnitř přebývajícího Krista, nabízejícího nám nahlédnutí někdy bolestné. Jinak se můžeme na budoucí léta nacházet zachyceni ve stejných iluzích. Pokušením je v tomto případě meditace využívaná čistě jako relaxace, zastavení se jen u ní, uzavření sluchu vůči jakékoli pomoci přicházející zevnitř. Meditace se pak může stát způsobem jak uniknout svým problémům a pokračovat v potlačování částí své přirozenosti, s nimiž nechceme být konfrontováni. Útěk do světa snů a fantazie je příjemnější než se postavit čelem k tomu, jak věci opravdu jsou. Změna a proměna ovšem přijdou jedině skrze otevřenost vůči láskyplně nabídnutým vhledům, a ochotu ocenit a přijmout sebe sama, chyby i vše ostatní. Jak pravdivá jsou Sokratova slova: ‚Nezkoumaný život není hoden žití‘.
Kim Nataraja

Opravdové vnímání 24

V knize Ježíš, vnitřní učitel zdůrazňuje Laurence Freeman, že „Zásadním dílem duchovního učitele je právě toto: neříkat nám co máme dělat, ale pomoci nám poznat, kým jsme.“ To je poslání našeho duchovního učitele, historického Ježíše. Ukazuje nám, abychom šli nad, nad vědomí, kterého jsme si každodenně vědomi k onomu vědomí, v němž je to každodenní ukotveno. P. Laurence pokračuje: „Je to pole uvědomění podobné a neoddělitelné od Uvědomění, které je Bohem vesmírného i biblického zjevení: jedno velké ‚JÁ JSEM‘.“ Je to zpočátku těžká myšlenka – rozdílné úrovně vědomí. C.G. Jung, známý švýcarský psychiatr 20. století řekl: „Názor, že lidská psýché má vrstvy ležící pod vědomím asi nevzbudí vážný odpor. Ale to, že by také mohly existovat vrstvy ležící nad vědomím, se zdá být názorem hraničícím s velezradou proti lidské přirozenosti.“ A přece, nyní, ve 21 století neurovědci na základě svého výzkumu uznávají, že opravdu existují různé způsoby naladění se na skutečnost. Existuje vnímání pravou mozkovou hemisférou, levou mozkovou hemisférou, a navíc způsob jak jít nad obě. Moje dcera Shanida ve své knize ‚Blažený mozek‘ konstatuje: „Náš mozek obsahuje ‚zapojení napevno‘ jež nám dovoluje zakoušet jak vyšší stavy vědomí, tak všepronikající jednotu která se může ztotožnit s Bohem.“ I Albert Einstein si byl velmi vědom těchto různých možných cest poznání, racionality levé hemisféry a intuice pravé hemisféry: „Intuitivní mysl je posvátným darem a racionální mysl je věrným služebníkem. Stvořili jsme společnost, která uctívá služebníka a zapomněla na dar.“ Naše posedlost racionální myslí nás oslepuje vůči intuitivní mysli a působí v našem světě mnoho problémů, jak nádherně vylíčil Iain McGilchrist ve své knize Mistr a jeho vyslanec.

Naše emoční a psychologické nastavení může působit, že se chováme jako automaty, čistě ze zvyku a reflexu, naprosto bez potuchy, co námi hýbe; proto nás někdo může nazvat ‚spícími‘ nebo ‚opilými‘. Jen když jsme se vědomi své ovlivněné psychologické konstrukce, pak už nám nebude bránit, abychom šli až za každodenní hmotnou skutečnost k duchovnímu aspektu svého bytí. To je první úroveň sebepoznání. Je to úroveň ‚ega‘, kterou potřebujeme pochopit, přijmout, integrovat a pak přesáhnout. Tohle pochopení a to následující, kým opravdu jsme, není něco, co potřebujeme, nebo můžeme dosáhnout vlastními silami. Potřebujeme jen být otevřenými vůči volání své intuitivní cesty poznání, cesty komunikace s Kristem přebývajícím uvnitř. P. Laurence ve své knize Vnitřní učitel používá příklad Marie Magdalény. Ve zprávě o vzkříšení podle Jana vidíme, že její zaplavující citový stav zármutku a ztráty jí brání v rozpoznání Ježíše v jeho pravé skutečnosti. Pak ji ale Ježíš laskavě osloví jménem, odvolá se na její skutečnou podstatu a jejich opravdový vztah. To jí pomůže vnímat jeho pravou podstatu a osloví ho jako ‚rabbuni‘, učitel.

Kim Nataraja

Hledání vzácného drahokamu 23

Laurence Freeman says that in John Main’s view the importance of the historical Jesus of Nazareth was that he“awakened to himself within the mortal limitations we all know.” Laurence Freeman then continued to underline the importance of this awakening for all of us, as the “single and all-inclusive awakening of human consciousness to its source in God.”

Laurence Freeman říká, že v očích Johna Maina byla důležitost historického Ježíše z Nazareta v tom, že „procitl vůči sobě samému uvnitř omezení smrtelníků, která známe všichni.“ Laurence Freeman pak opakovaně podtrhoval důležitost tohoto procitnutí pro nás všechny, jakožto „jediného a všezahrnujícího probuzení lidského vědomí vůči svému zdroji v Bohu.“

Ježíš nám ukázal náš potenciál, my ovšem shledáváme obtížným uvěřit pravdě, na kterou ukazoval. Odtud ten důraz v nauce Johna Maina, Laurence Freemana a raných křesťanů na růst k sebepoznání, zaznamenání pokladu, který je v nás. Zkušenost kontemplativní modlitby, meditace, je velikou pomocí na cestě k tomuto objevu. Následující příběh nádherně vybarvuje náš stav a nezbytné hledání:

Ve vzdáleném království dokonalosti byl spravedlivý vládce, který měl manželku a úžasného syna a dceru. Všichni žili spolu ve štěstí. Jednoho dne si zavolal otec svoje děti a řekl: „Přišel čas pro všechny, máte odejít do nekonečné dálky, do jiné země. Budete hledat, naleznete a přinesete vzácný drahokam.“

Cestovatelé byli v přestrojení přivedeni do cizí země, jejíž obyvatelé žili temnou existenci. Takový byl účinek toho místa, že ti dva ztratili kontakt mezi sebou, cestovali jakoby ve spánku. Z času na čas viděli přízraky, podobnosti své země a Drahokam, ale jejich stav byl takový, že tyto věci jen zvýšily hloubku jejich snění, kterou nyní začali brát jako realitu.

Když se ke králi donesla zpráva o nepříjemné situaci svých dětí, poslal přes důvěryhodného sluhu, moudrého muže, slovo: „Pamatujte na svoje poslání, probuďte se ze svého sna a zůstaňte spolu.“ Díky tomuto poselství se děti navzájem probudily a s pomocí svého záchranného vůdce se postavili strašným nebezpečím obklopujícím drahokam a s jeho magickou pomocí se vrátili do své říše světla, aby tam zůstali navěky ve věčném štěstí.

Náš nedostatek poznání a přijetí, kým opravdu jsme, se často ve spisech prvních křesťanů popisuje jako stav spánku nebo opilosti. Naše starost o své povrchní já, naše ego, nás schovává právě před realitou sebe samých, ale také před Poslední Skutečností za naší obyčejnou a ohraničenou hmotnou skutečností.

Tentýž pocit je vyjádřen v ‚Evangeliu dle Tomáše‘, důležitém raném evangeliu obsahujícím ústní sbírku Ježíšových výroků té doby: Ježíš řekl: „Zaujímám postavení uprostřed světa a v těle jsem se jim zjevil. Všechny jsem je našel opilé, a nikdo z nich nebyl žíznivý. Mé srdce bolelo kvůli dětem lidským, protože jsou v srdcích slepí a nevidí, vstoupili do světa prázdní a snaží se odejít ze světa prázdní. Nyní jsou ale opilí. Až se proberou ze svého vína, pak se budou kát.“ (Logion 28)

Kim Nataraja

Skutečný význam Ježíše (22)

Přestože jsme slyšeli Johna Maina a Laurence Freemana zdůrazňovat důležitost historického Ježíše, oba také podtrhují, že přestože je to důležitý aspekt, on je ještě čímsi větším. Pohled na něj by z historického úhlu pohledu mohlo mít za sledek, že bychom vůbec neuviděli jeho pravou podstatu – viděli bychom pouze svůj obraz jeho, zabarvený našimi kulturními, psychologickými a teologickými filtry. Ale nejen to, jsme také přesvědčeni, že jen náš obraz je ten správný. To vše působí konflikt v otázce kým on je, proč přišel, jaký je jeho význam, jak můžeme vidět z debat současných dnů a dnů raných staletí křesťanství. Každá interpretace a podání Ježíšova života má individuální podjatost, která vypovídá více o tom, kdo mluví nebo píše, než o skutečné osobě Ježíše.

Celkově vzato, moc nepřemýšlíme o tom, kým Ježíš opravdu je. Laurence Freeman v knize Ježíš, vnitřní učitel, říká: „Pro mnohé křesťany je tohle otázka, které nikdy opravdově vážně nenaslouchali, ani ji nevzali osobně.“ Jedinou cestou, jak můžeme odkrýt jeho opravdové bytí a význam, je vstup do ticha skrze hlubokou, tichou modlitbu: „Odhalení Ježíšovy totožnosti se neděje skrze intelektuální nebo historické zkoumání. Děje se tak skrze otevření se vůči své intuitivní hloubce, vůči stále subtilnějším způsobům poznání a vidění, než jsme zvyklí. To je modlitba… vstup do vnitřního prostoru ticha, kde jsme spokojeni, že nemáme odpovědi, úsudky a obrazy. …Právě nedefinovatelné ticho v srdci Ježíšova tajemství nakonec sděluje jeho pravou identitu těm, kdo se s ní setkají.“ Pokračuje tvrzením, že pro křesťany jdoucí po stezce hluboké tiché modlitby, meditace, to „bude mít hluboký důsledek pro jejich pochopení sebe sama, stejně jako jejich pojetí kým je on.“

Pro Laurence Freemana a první křesťany bylo podstatné „…pochopení, že nelze poznat vše, tím méně Boha, aniž bychom poznali sebe sama.“ Je to jeden z důležitých rysů meditace, na který tak často zapomínáme: „Pod slovem meditace chápu nejen práci čisté modlitby, ale také celé životní pole sebepoznání, jež meditace pohání.“ Tak jak ignorujeme, kým Ježíš opravdu je, ignorujeme také kdo jsme my sami. V obou případech si myslíme, že víme. Proč se tedy namáhat dalším přemýšlením o tom? Pro ty z vás, kdo jste četli celou sérii týdenní nauky od roku 1 až dosud, vězte, že obraz o tom, kdo si myslíme, že jsme, je obrazem klamným, ‚egem‘ povrchním já vystavěným buď z myšlenek a obrazů našich vlastních, nebo druhých. Četli jsme slova Johna Maina: „Ego je v podstatě obraz který máme o sobě, obraz sebe, který se snažíme promítat navenek.“ A filozof Wittgenstein ironicky poznamenal: „Nic není tak těžké jako neklamat sebe sama.“ Nejen to, kým je Ježíš, ale také kdo jsem opravdu já, může být objeveno pouze v tichu hluboké kontemplativní modlitby.

Kim Nataraja

Historický Ježíš (21)

Víme, jak důležitou roli hrál pro Johna Maina v jeho zkušenosti duchovní cesty Kristus přebývající uvnitř. V knize okamžik Krista uvádí: „Plnost Božství přebývá v Kristu a Kristus přebývá v nás.“ Avšak jakou důležitost přiřadil historickému Ježíši? Ve svém úvodu do kapitoly 2 zásadní nauky Johna Maina píše Laurence Freeman: „John Main zdůrazňoval důležitost lidství Ježíše z Nazareta, jenž se probudil vůči sobě samému ve svých smrtelných omezeních, která všichni známe…. Poznával sám sebe jako Syn jenž přijímá a opětuje Otcovu lásku… Tak má jeho sebe-objev více než jen osobní význam. Je to „jednotlivé a všezahrnující probuzení“ lidského vědomí vůči svému zdroji v Bohu.“ Je velmi obtížné to rozumně přijmout, jak sám John Main vyjádřil v knize Okamžik Krista: „Pokud tato slova vezmeme tak, jak jsou, je křesťanství neuvěřitelné. Nemohli jsme uvěřit, že jsme určeni k tomu, abychom měli tak snadný přístup k Otci a k Duchu… Pouze ve zkušenosti modlitby nás může zasáhnout pravda křesťanského zjevení.“

Prvotní křesťané sdíleli pohled Johna Maina, že konečné určení lidstva je být jako Bůh, být ‚zbožštěn‘. Biskup Kallistos ve své kapitole o Klementu z Alexandrie v knize Journey to the Heart cituje církevního otce Ireneje z 2. století: ‚Stal se tím, co jsme my, aby nás On mohl učinit tím, čím je On.‘ Důsledkem je, že Ježíš skrze svoji nauku a živoucí příklad upozornil své následovníky na jejich potenciál, jenž je zároveň jejich původem i současným základem jejich bytí. Jejich a naše starost ‚ega‘ o svět, materiální skutečnost, působí zmatení a iluzi a oslepuje nás vůči této pravdě. Ježíš nás povzbuzuje ke svobodě od dominance ‚ega‘ a vede nás k našemu ‚pravému já‘ ve středu našeho bytí. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe…kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ (Mt 16,25-26) Ježíšovo učení nás má probudit vůči pravdě našeho bytí a to je možné jen skrze bezprostřední zkušenost, již umožňuje modlitba. Odtud pramení důraz Johna Maina na opuštění všech myšlenek a obrazů během meditace, jež nás poutají k této rovině bytí. Podstata Ježíšova poslání nebyla v našem osvobození od hříchu, nýbrž od neznalosti pravdy o svém pravém bytí a právě ona způsobuje hřích. To je pravý význam spásy. Biskup Kallistos ve své kapitole pokračuje: „Podobně spása neznamená jen napodobovat Krista skrze morální úsilí. Naopak spása znamená, že máme podíl v životě a moci Boha. Tohle sdílení má za důsledek celkovou vnitřní proměnu.“ Laurence Freeman to shrnuje v knize Vnitřní učitel: „Vykoupení (spása) znamená celým svým bytím poznat kdo jsme a odkud pocházíme.“

Kim Nataraja

Prolomit iluzi (20)

PHOTO: LAURENCE FREEMAN John Main neustále ukazuje za oblast našeho ‚ega‘, směrem ke sféře našeho ‚pravého já‘ – od iluze k realitě – a nahlížel na meditaci jako na zásadní způsob této činnosti: „Meditace je cestou prolomení ze světa iluze do čistého světla skutečnosti.“ Nemluvil o způsobu bytí v ‚levém mozku‘ a ‚pravém mozku‘, jako jsem to dělala já. To nás ovšem neodvádí od skutečnosti, že si byl plně vědom těchto doplňkových rovin vědomí. Jeho starostí však bylo, aby je nezachytil do slov a idejí, ale aby dokázal jejich existenci zkušeností meditace. Jak napsal v knize slovo do ticha: „Zřeknutím se sebe (‚ega‘) vstupujeme do ticha a směrujeme se na Druhého. Pravda která má být zjevena je harmonie našeho Já s Druhým. Slovy súfíjského básníka: ‚Viděl jsem svého Pána očima svého srdce a řekl jsem: „Kdo jsi, Pane?“ Odpověděl: „Ty sám.“ V mluvení o vnímání skutečnosti ‚pravým a levým mozkem‘ se skrývá nebezpečí. Musíme dávat pozor, abychom nezačali tyhle rozdílné aspekty svého vědomí externalizovat jako ‚předměty‘ spojené (nebo v myšlení některých našich současných redukcionistických vědců způsobené) těmito dvěma polovinami mozku. To vede k fragmentaci naší vnitřní bytosti, spíše než k celistvosti k níž nás vede John Main. Skrze zdůrazňování skutečnosti a povzbuzování, abychom zanechali svoje racionalizující ‚ego‘ za sebou, nám pomáhá, abychom se vyhnuli této nástraze. Velice si uvědomoval, že tou jedinou věcí, kterou nás učí věda, filozofie a teologie, je zásadní nemožnost našich omezených rozumových schopností pochopit ‚skutečnost tak jak je, nekonečnou.‘ Zde nejsou žádné jediné správné odpovědi. Teorie si často protiřečí a nahrazují předcházející omezené osobní pokusy o interpretaci. John Main v knize Slovo do ticha citoval Alfreda Whiteheada, který říkal: „Je nemožné meditovat nad časem a tajemstvím tvořivého přechodu přírody, aniž by člověk nebyl zaplaven pocitem omezení lidské inteligence.“ Bezpochyby je v lidstvu touha chtít pochopit skutečnost. Je to ovšem aspekt našeho ‚ega‘, který rád teoretizuje o skutečnosti. Jeho hledání poznání, vede navíc k iluzívnímu pocitu, že máme věci pod kontrolou. A mimo to, když mluvíme o přístupu ke skutečnosti ‚pravým a levým mozkem‘, nesmíme zapomenout, že o mozku víme právě tak málo, jako o celém vesmíru. I mozek má svoji ‚temnou energii‘. I když snímky mozku jsou schopny ukázat, že při jistých činnostech se angažují jisté oblasti, vlastně to prokazuje tak málo, jako bychom řekli, že na uchopení objektu užíváme ruku. Co to ale říká o celku našeho bytí? A když to vstoupí do samotného vědomí, víme dokonce méně než nic – je to úplné tajemství. Zkušenost nás ale učí, že existují různé způsoby bytí. Pokud se soustředíme na ‚ego‘ a jeho starost o přežití, pak jsme zachyceni „optickým klamem své oddělenosti,“ jak říkal Einstein. Pokud necháme odejít všechny myšlenky a obrazy a věnujeme pozornost pouze svému modlitebnímu slovu, „pak se probouzíme…. do úplného společenství všech bytostí v Bytí samém,“ jak to John Main popsal ve své knize Slovo do ticha. Kim Nataraja

Úzká brána (19)

Vydáno: 20/7/2015
Brána která vede k životu je těsná a cesta je úzká, říká Ježíš. Je úzká, protože je produktem soustředění, zaměření celého našeho bytí, vší energie a schopností do jediného bodu, jak říká John Main v knize Slovo do ticha. Zaměřujeme se na modlitební slovo, svoji mantru, a vše ostatní zanecháváme za sebou – svoje denní snění, obrazy, myšlenky, včetně svých křesťanských názorových struktur a dogmat. Všichni ovšem víme, že je snadné říci ‚říkej svoje slovo‘, ale že není tak jednoduché to uskutečnit. Je velmi příjemné prostě sedět a následovat svoje myšlenky a denní sny. Nevyžaduje to žádné úsilí, protože je náš mozek ve svém obvyklém způsobu funkce. Přesto to svým způsobem může být relaxační. Je to opravdu „brána široká a cesta snadná, vedoucí do zkázy.“ Chápeme snadnost této cesty, ovšem proč vede do zkázy? Protože takto neustále zůstáváme na povrchu a nikdy neodhalíme celistvost svého bytí, jež je převážně bytím duchovním, naším propojením s Božským. Je to naše víra, naše naděje, která roste s každým zážitkem každého meditačního sezení, jež nás povzbuzuje, abychom věnovali úsilí plné a láskyplné pozornosti na svoje modlitební slovo. Říká se, že nás to vede do našeho středu, kde v nás přebývá duch Kristův, ale musíme tomu dát důvěru. Je to skok do neznáma. Pokud se odvážíme, budeme vedeni „do zážitku svobody, jež začíná ve středu našeho bytí…tím, že nám pomáhá odejmout svoji mysl za sebe samých.“ (Slovo do ticha) Svoboda přichází skrze osvobození z našich myšlenkových struktur, našich strachů a tužeb, naší potřeby být viděni jako dobří, naší potřeby přizpůsobit se tomu, co druzí a naše společnost od nás očekávají. Je nádherné nechat odejít všechny ty myšlenky kroužící kolem naší mysli. Všechny jsou víceméně zaměřeny na naši sebezáchovu. A zde jsme opět proti kultuře. „Opustit sám sebe“ je to poslední, k čemu nás naše kultura povzbuzuje. Naše společnost a její myšlenkové nastavení povzbuzují naše ego, aby mělo plnou kontrolu. Důraz se klade na sebe-prosazení, sebe-prezentaci, jež nám má zajistit nejen přežití, ale být lepšími než ostatní. Předpokládanou odměnou má být moc a uznání. ‚Zanechat svoje já‘  a meditace jsou koncepcí, kterou někteří vnímají jako odpadnutí, dle nich zapřičiněné tím, že se necítíme schopnými přežít v nelítostném boji. John Main v knize Slovo do ticha ovšem pokračuje zdůrazněním, že „meditace není útěkem pryč, způsobem, jak se vyhnout odpovědnosti za svoje bytí nebo odpovědnosti za svůj život a vztahy.“ V meditaci opravdu za sebou zanecháváme svoje vědomé já, ale jen proto, abychom mohli v tichu odhalit celek vlastního bytí a jeho střed, svoje pravé já. Pak může tato podstatná duchovní část našeho bytí proniknout a ovlivnit naše povrchní bytí svým darem moudrosti a pravého vhledu do situací, v nichž se nacházíme. To nám pak umožňuje s moudrostí a pochopením přijmout „odpovědnost za svoje bytí a odpovědnost svého života a vztahů.“ Kim Nataraja

Dva způsoby bytí 12.7.2015 (18)

PHOTO: LAURENCE FREEMAN Slyšeli jsme, jak John Main mluví o „nejhroznějším strachu člověka – z izolace, strachu a osamocení, že sám svět je pouze strašným omylem“. V té samé pasáži pokračuje, že tohle je: „absurdní, znetvořující obraz skutečnosti“, který se „rozpouští absolutní mocí Boží lásky.“ Skrze modlitbu zakoušíme „že základní daností člověka není oddělení, ale společenství, být s.“ Jak tohle působí modlitba/meditace? Jak nás posunuje z nesmyslnosti do plného významu skutečnosti? Zde je důležitým bodem role, již hraje pozornost. Tohle věděl John Main intuitivně a ze zkušenosti. Proto položil takový důraz na svoji radu, abychom prostě ‚říkali svoje slovo‘. Tuhle pravdu nyní dokázala neurověda. Výzkum ukázal, že když věnujeme pozornost zaměřenou na svoji mantru, posunujeme způsob bytí z levé části mozku do pravé. Mozek má schopnost přístupu ke dvěma doplňujícím se způsobům interpretace skutečnosti. Kvantová teorie nám snad může pomoci pochopit tyhle dva různé aspekty našeho širšího vědomí. Pokusy dokázaly, že pod-atomová částice elektron vykazuje vlastnosti jako ‚částice‘ a jako ‚vlnění‘, v závislosti na uspořádání pokusu, okolnostech skrze které skutečnost zkoumáme: „Musíme si pamatovat, že to, co pozorujeme, není příroda jako taková, nýbrž příroda vystavená naší metodě dotazování.“ (Heisenberg) Jelikož jsme utvořeni z elektronů, můžeme se domnívat, že to také platí pro nás. Podle ‚okolností‘, ve kterých se nacházíme, metaforicky řečeno, buď vykazujeme svoji ‚částicovou‘ přirozenost nebo svoji ‚vlnovou‘ přirozenost. Když řešíme svoje každodenní záležitosti, ztotožňujeme se se svou ‚částicovou‘ přirozeností; jsme ve svém fyzicky manifestovaném ‚hmotném‘ stavu, který je ovládán ‚egem‘ – odděleným, bojujícím o přežití. Když soustřeďujeme svoji pozornost na naše slovo, pak vstupujeme do vnitřní samoty a ticha a spojujeme se se svojí ‚vlnovou‘ přirozeností a jejím centrem, naším pravým ‚já‘, skrze něž jsme spojeni s ‚vlnovou‘ skutečností celého lidstva, celého stvoření, Vesmíru, Božství. Levá strana našeho mozku nás fixuje v ‚částicové‘ přirozenosti a naše pravá strana mozku vstupuje do naší ‚vlnové‘ přirozenosti. Buď můžeme být fixováni v času a prostoru, nebo ve stavu otevřenosti. Pokud se zabýváme otázkami jako: ‚Čím v tomto okamžiku jsme? Jaké je naše postavení v životě? Jak vypadáme?‘, pak omezujeme svoje bytí a vědomí na svoji ‚částicovou‘ přirozenost zaměřenou na naši oddělenou, povrchní osobnost. Jestliže se naše vědomí nezabývá konkrétními myšlenkami, jestliže jsme přepnuli do své pravé mozkové hemisféry, pak vytváříme instinktivní propojení a stáváme se intuitivně vědomými své základní jednoty; jsme ve své ‚vlnové‘ přirozenosti. Dotek tohoto aspektu skutečnosti vede k pravému, zkušenostnímu ‚poznání‘: „že jsme, že jsme v Bohu, a že v Něm odhalujeme svoji základní totožnost a jedinečný smysl.“ (John Main) Kim Nataraja

Intuice a rozumovost (17)

Věnujeme se cestě modlitby, která je opakem stále více přijímané cesty v západní civilizaci. Díky své zkušenosti modlitby víme, že nemůžeme pojmenovat Nepojmenovatelné a nemůžeme dát formu Neformovatelnému.Víme, že nemůžeme poznat Božskou Skutečnost myslí nebo smysly. Víme ale také, že to neznamená, že Bezejmenné a Neformovatelné neexistují, právě proto, že jejich Přítomnost spíše tušíme, než že bychom užívali svoje „objektivní“ smysly. Existují dva rozdílné způsoby vnímání skutečnosti – skrze intuici a skrze racionalitu. Přestože s nimi zacházíme jako se zcela odlišnými, jsou to doplňující se cesty přiblížení skutečnosti. Pokud víme, jsou intuice a představivost jedinečnými vlastnostmi lidských bytostí. A přece je celá naše okolní západní kultura a její následná formace založena na racionalitě, a popírá důležitost intuice a představivosti. Tyto se odmítají s odůvodněním, že jsou subjektivní a že jsou naší „pouhou“ představivostí. Převládá názor, že bychom neměli přijímat jako skutečné to, co nelze vidět objektivně na svoje vlastní oči, nelze vyzkoušet v laboratoři. Doporučuje se ignorovat všechno subjektivní, co nemůže být rozumově vysvětleno. V knize Přítomný Kristus John Main připouští obtíž, kterou s tím můžeme mít: „Může se nám zdát neuvěřitelným, že cestou k opravdovému vidění je přesažení všech obrazů. Na povrchu se nám zdá, že bez obrazů není vidění, právě tak, jako bez myšlenek není vědomí. A přece „rozumoví“ fyzici a kosmologové svoje teorie založené na matematických vzorcích vztahují na celý vesmír. Nemohou opravdu říci, že jsou založeny na skutečnosti, protože jejich „objektivní“ pokusy jsou postaveny pouze na viditelné hmotné skutečnosti, jež tvoří pět procent celého vesmíru. Zbytek je temná hmota a temná energie o níž nevíme nic. Intuice hraje ve většině vědeckých objevů daleko větší roli, než jsou vědci celkově ochotni připustit. Einstein ovšem vyzdvihl intuici velmi vysoko: ´Intuitivní mysl je posvátným darem, a rozumná mysl je její věrnou služebnicí. Vytvořili jsme společnost jež uctívá služebnici a zapomněla na dar.“ Tohle popření, že je třeba obojího, jak rozumu, tak i intuice, je stále většinovým pohledem. Připomíná to, co řekl sv. Antonín z pouště skoro před tisíci lety: „Přichází čas, kdy se lidé pomátnou, a když potkají někoho kdo pomatený není, obrátí se k němu a řeknou: „Pomátl jsi se!“ protože prostě není jako oni.“ Tenhle přístup všeobecné šílenosti vede k pocitu nesmyslnosti, k tomu, co v knize ´Přítomný Kristus´ John Main nazývá: „základem nejvtíravějšího strachu člověka – izolace, strachu a osamělosti, že svět je v podstatě pouze hrozným omylem.“ Jedině nasloucháním ušima našeho srdce, intuitivním pochopením vycházejícím ze zážitku tiché modlitby můžeme uniknout tomu, co sv. Pavel už před dvěma tisíci lety nazval „světem bez naděje.“ Ovšem, jak píše dále John Main v knize „Přítomný Kristus“: „To, co nakonec umožňuje hluboké nazírání, je víra: skok do neznáma, odevzdání se Skutečnosti, již nelze vidět.“ Kim Nataraja

Opravdové naslouchání 28.6.2015 (16)

Z toho, že jsou John Main a Laurence Freeman benediktinští mniši, je pochopitelné, že jejich nauka byla ovlivněna cestou, již zdůrazňuje řehole Sv. Benedikta. Z původních tří benediktinských slibů, jež také vytvářejí pozadí oblátského způsobu života – poslušnost, obrácení a stabilita – je to právě poslušnost, jež způsobuje počáteční pochybnost pro naši západní civilizaci. Zvláště od doby dvou světových válek je charakteristické, že nedůvěřujeme autoritě, a s tím je spojena také poslušnost. Zjistilo se, že autorita má nedostatky, a to má důsledek v naší velké opatrnosti vůči poslušností autorit, ať už církevních nebo státních. Svatý Benedikt ovšem v kapitole 71 své řehole říká: „Poslušnost je požehnáním, jež má být prokazováno všem, nejen převorce a opatovi, ale také jedním druhému, protože víme, že touto cestou poslušnosti jdeme k Bohu.“ Když čteme tuhle kapitolu řehole, obvykle jí probíháme ve spěchu. Pokud je to tak, míjíme jeden důležitý bod. Již v předmluvě k řeholi začíná sv. Benedikt zdůrazňovat poslušnost. Je to tam ovšem přeloženo z latiny v původním významu, totiž jako ‚naslouchání‘. „Pečlivě naslouchej mým pokynům, moje dítě, a dávej na ně pozor uchem svého srdce…. námaha poslušnosti tě přivede zpět k Bohu.“ Právě poslušnost ve smyslu opravdového naslouchání ‚uchem svého srdce,‘ proměňuje celkový dopad této nauky. Opravdové naslouchání nejen převorce a opatovi, ale také sobě navzájem, je základem společenství. Díky tomu se naše opravdová pozornost jednoho vůči druhému stává vzácným darem, který si můžeme navzájem darovat. Simone Weil nám připomíná: „Ti, kdo jsou nešťastní, nepotřebují v tomto světě nic jiného, než lidi schopné věnovat jim pozornost.“ Jsme strážcem svého bratra a sestry. Pokud opravdu posloucháme, propojujeme se z podstaty k podstatě – jeden druhého máme v úctě. Opravdovým nasloucháním nauky uctíváme svoje učitele. Meditace je také cestou poslušnosti, opravdového naslouchání vnitřnímu hlasu uchem svého srdce – naslouchání Duchu. Tak jsme uváděni do tajemství Boha, jež otevírá sv. Pavel: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“. Je to také zásadním poselstvím Johna Maina v knize Word into Silence: „Tajemství, do nějž nás uvádí meditace, je osobním tajemstvím, tajemstvím naší vlastní osobnosti, nacházejícím svoje naplnění v osobě Ježíše Krista. Právě tohle dodává naší meditaci jedinečně křesťanské zabarvení. To ovšem není konec – jsme vtahováni do Božího tajemství dále: „V Kristu jsou ukryty všechny Boží poklady moudrosti a poznání.“ Důsledkem tohoto přitahování do tajemství Boha je celistvost bytí. Náš střed postupuje od ega do našeho opravdového středu, našeho já, centra naší úplné bytosti, vědomého i nevědomého. Naše celistvost tedy nezávisí na slepém poslouchání autority a její potřeby ovládat, nespočívá v následování povrchních pravidel a ustanovení, nýbrž spočívá ve skutečnosti v našem hlubokém naslouchání hlasu přirozené autority a morální podstatě pravidel a nařízení. Kim Nataraja, překlad Jindřich Kotvrda

Společenství 21.6.2015 (15)

Fascinuje mě, jak v posledních letech věda pečlivými experimenty potvrzuje to, co lidé na duchovní stezce znají z osobní zkušenosti. Mluvila jsem o důležitosti společenství, a o tom, jak nás na naší cestě podporuje meditační skupina. Následující experiment dokázal, že to platí ve více směrech: skupina františkánských řeholnic byla během modlitby připojena k přístroji měřícímu mozkové vlny. I když měl nejprve každý jednotlivec vlastní vzorec mozkových vln, po asi deseti minutách modlitby byly vzorce mozkových vln stejné. To hraje nevyhnutelnou roli v našich skupinách. Meditující mi často říkají, že zvláště zpočátku je pro ně meditace v týdně se scházející skupině jednodušší, než když jsou sami doma. Zmíněný experiment objektivně dokazuje, že se navzájem podporujeme a upevňujeme. A navíc jsme všichni během doby meditace všichni naladěni na stejnou vlnovou délku – slovy křesťanů – vlnovou délku Ducha. Už víme, že Duch, který je v našem nejhlubším středu, sjednocuje naše vlastní bytí a sjednocuje nás všechny, jak říká John Main v knize Present Christ: „i náš vlastní střed, naše objektivizující vědomí je sjednoceno. To vše, proces ‚sjednocení,‘ je dílem Ducha.“ Protože v normálním životě žijeme z ‚ega‘, vidíme pouze oddělení a nevidíme za tím jednotu a vzájemné propojení. Zapomínáme, jak mnoho jsme propojeni. Meditace tak plní zásadní úlohu ve změně našeho vědomí, našeho uvědomování. Skrze meditaci, skrze společnou modlitbu „zakoušíme, že základním stavem lidstva, muže a ženy není oddělení, ale společenství, společné bytí s Bohem Láskou a podle Boha – Lásky: „V přímém společenství ‚bytí s‘ znamená bytí v lásce“. (John Main – The Present Christ) Jak jiný by byl náš svět, kdybychom si byli vědomi své základní jednoty! Do určité míry víme, nakolik nás druzí ovlivňují – rodiče se vždy zajímají o vliv přátel na myšlení a chování jejich dětí; mluvíme o důležitosti přátel stejně smýšlejících. V článku nazvaném Malé systémy neuronů v časopise Scientific American představuje Eric Kandel svoje zjištění: „I během jednoduchých sociálních zážitků, jako například když spolu mluví dva lidé, může mít činnost neuronového systému mozku jednoho člověka přímý a trvalý dopad na proměnná synaptická spojení v mozku druhého.“ V tichu, ve středu naší bytosti, na základě své zkušenosti objevujeme důvěrnou, láskyplnou zkušenost vztahu, společenství, vlastně opravdového významu víry. Laurence Freeman říká ve své poslední knize First Sight – The Experience of Faith: „Společenství – podobně jako manželství – je důsledkem víry.“ Kim Nataraja

Důležitost společenství 15. 6. 2015 (14)

Viděli jsme, že na své cestě meditace máme Kristovo vnitřní vedení, ovšem zvnějšku jsme také podporováni, a sice meditující skupinou. V našem nejvnitřejším bytí, ve své podstatě jsme jiskrou Božské Lásky a jsme především přijatelní a láskyhodní. Jakmile jsme tuto pravdu přijali pro sebe, přijímáme ji také jako pravdu pro druhé. Pak můžeme opravdu ‚milovat svého bližního‘, jak nás to učí Ježíš, ‚jako sebe sama,‘ protože v druhých vidíme sebe. A přece to žádá čas a není to jednoduché, jak to vyjádřil jeden pouštní otec: „Strávil jsem 20 let, abych viděl lidské bytosti jako jednu!“ Nicméně čím více si uvědomujeme, že jsme Bohem přijati takoví, jací jsme, tím snadnější pak bude přijmout také ostatní takové, jací jsou. „Učíme se nechat bližního být tak jak je, když se učíme nechat Boha, jak je. Učíme se bližním nemanipulovat, ale mít jej v úctě, mít v úctě jeho důležitost a zázrak jeho bytosti.“ Pak se začínáme propojovat s druhými z hloubi, ze své podstaty a nikoli z našeho zraněného a povrchního já, ze svého ‚ega‘. John Main píše v knize Slovo do ticha (Word into Silence): „Podstatou společenství je uznání a hluboká úcta k druhému.“ Pak je naše jednání založeno na pocitu jednoty a propojenosti, který ústí do soucitu, respektu a touhy po vzájemné službě. Na naší duchovní cestě jsou osobní vztahy a život ve společenství základními příležitostmi, jak co nejlépe vybrousit tento respekt k sobě a ke druhým. Tím, že žijeme s druhými natěsno, si postupně uvědomujeme svoje zvykové, podmíněné odpovědi vůči jistému chování a situacím. Je třeba pochopit, že tyto jsou formovány v minulosti, a nehodí se do tohoto přítomného okamžiku. Naše podráždění, dokonce i hněv, závist a pýcha, nám ukazují hlubokou zraněnost pocházející z jiné doby a jiného místa. Tak nám přátelé a ti, které máme rádi, připomínají náš ‚stín‘. Zvláště když to doprovází společná pravidelná modlitba/meditace, pomůže nám to překročit naši zlomenost. Spolu se modlit znamená spolu růst, protože „modlitba je velkou školou společenství.“ (Slovo do ticha Word into Silence). Tento růst nás uvádí do pravého sebepoznání a tím hlubšího uvědomění Božské Přítomnosti. V knize Niterný Kristus – The Inner Christ, John Main píše: „Jedině tehdy se můžeme plně stát přítomnými v nyní božského okamžiku, jestliže můžeme nechat svoji minulost zcela za sebou.“ To nám zase dovolí vyrůst v člověka, jakým nás Bůh chce mít. Meditační skupina a společenství jež je jí utvářeno, tohle velmi významným způsobem usnadňují. A navíc, jak píše Laurence Freeman v knize Drahocenná perla (The Pearl of Great Price): „Na tom, že se křesťané sejdou a modlí se, není nic nového. ‚Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce, byli spojeni neustálou modlitbou.‘ To se říkalo o malé jeruzalémské církvi jež vznikla po Ježíšově smrti a vzkříšení.“ Když se křesťanství šířilo, křesťané se setkávali k modlitbě v malých skupinách ve svých domech právě tak, jak to děláme v našich meditačních skupinách. Zvláště v oněch raných dobách, kdy byli křesťané často pronásledovanou menšinou, byla podstatná vzájemná útěcha a podpora. I my potřebujeme tuto podporu svých spolupoutníků ve světě jenž nechápe, a dokonce očerňuje naše duchovní hledání. A navíc, modlitba se stává mnohem mocnější, když se lidé modlí spolu, jak učil Ježíš: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Kim Nataraja

Stát se celistvým 8.6.2015 (13)

Ve svých spisech zdůraznil John Main důležitost osobního zakoušení ticha, do nějž nás uvádí věrné opakování mantry. To od nás žádá abychom prošli vrstvou myšlenek a obrazů, „chaotický rámus mysli pleněné přílišným vystavováním se nicotnostem a roztržitostem.“ Musíme dokonce s odvahou čelit první úrovni svého osobního nevědomí, kam ego odložilo všechny minulé emoce, tehdy nevhodné k vyjádření, protože se příčily naší potřebě přežít, být přijat, milován a oceněn: „temnější úrovni vědomí, potlačeným strachům a úzkostem“. I když se často cítíme zahanbeni nebo zmateni, že se mohou z ticha meditace objevit slzy, pocity hněvu a podráždění, jejich uvolnění z nevědomí uzdravuje. Držet pocity vytěsněné vyžaduje hodně energie a mnohé z nich tam byly po dlouhou dobu. Proto se často cítíme lépe když přijmeme jejich vynořování a uznáme, že tehdy, v naší minulosti, byly naší odůvodněnou reakcí. To ovšem bylo tehdy a teď je teď. Tyto náhledy jsou darem, milostí získanou Kristem, jenž v nás bydlí. Zážitek meditace potvrzuje naši víru, že na této cestě dovnitř ‚ke zdrojům svého bytí‘ nejsme sami. Opakování mantry nám připomíná a zaměřuje naši pozornost na přítomnost Ježíše v nás. John Main v knize Moment of Christ (Okamžik Krista), že na naší cestě meditace „Je naším vůdcem Ježíš, plně uskutečněný člověk, člověk plně otevřený Bohu.“ Je to Ježíš, Léčitel, který nám pomáhá čelit a přijmout všechny překážky pokroku na duchovní stezce a tak uzdravuje naši zraněnost, tvořící náš ‚stín‘. To je jméno, které dal těmto zraněným aspektům naší bytosti způsobeným vytěsněním kvůli a potřebě přežití. ‚stín‘ to jsou všechny části našeho bytí, dobré i špatné rysy, jež naše okolí v raném dětství neschvalovalo. Stát se celistvým neznamená stát se ‚dokonalým‘, jen s dobrými rysy. Znamená to přijmout všechny aspekty svého bytí, jak negativní, tak pozitivní. Znamená to přijetí své netrpělivosti, stejně jako své štědrosti. Proto je cesta meditace cestou proměňující. Jsme vedeni od zlomenosti k celistvosti, k plnosti života. Jak říká John Main v knize Okamžik Krista (Moment of Christ), „Když se při vstupu do našeho srdce přiblížíme středu svého bytí, zjistíme, že jsme pozdraveni svým průvodcem, pozdraveni tím, který nás vedl. Jsme uvítáni osobou, která každého z nás volá k osobní plnosti bytí.“ Záblesk pravdy, že jsme milováni a přijati Božským takoví, jací jsme, ve vší své zlomenosti, může být krátký, ale jakmile jej jednou zakusíme, už nezapomeneme; promění to náš celý život a dovolí nám to odpovědět na „pozvání, cíl… uvést svůj život do plné harmonie s touto božskou energií.“ (John Main – Way of Unknowing). Pak je náš způsob bytí ve světě postaven na lásce a odpuštění a už nejednáme poháněni svojí zlomeností. Kim Nataraja

Přijmout ticho  31.5.2015 (12)

Mnohým z nás hlavně vládnou pocity nejistoty a strachu. Ty nám dle Johna Maina brání jít s odvahou do Ticha. Tyto silné emoce jsou zapříčiněny buď vnějšími podněty, které nás vedou k pocitu bezmoci nad svým vlastním životem, nebo jsou zapříčiněny vnitřními stavy, především nedostatkem sebe-hodnoty, když jsme si příliš vědomi svých nedostatků a omezení. Tyhle vnější strachy by mohly být založeny na skutečné situaci, v níž se nacházíme, ale vnitřní strachy jsou postaveny na iluzi, pouze vjemu. Jsou založeny na nedostatku opravdového sebe-poznání, protože jsme zapomněli pravdu o celém svém bytí. John Main nám neustále ukazuje správný směr: když vstoupíme dovnitř, můžeme zakoušet „harmonii všech svých vlastností a energií v onom vrcholném středu našeho bytí, který je středem a zdrojem všeho bytí…Lásce.“ Tyto emoce nejsou jediným faktorem, kvůli kterému váháme se vstupem do vnitřního ticha, kam nás vede meditace. Jít dovnitř a odhalit rozdílný způsob bytí jde proti současnému názoru na to, co je důležité. Naše společnost se soustředí na materiální rovinu, a dokonce popírá, že něco mimo rozumovou a vědomou rovinou vědomí existuje. Vědomí se považuje za vynořující se vlastnost mozku. Když už mozek nefunguje, čeká na nás pouze zapomnění. Jak omezený a deprimující pohled na lidskou přirozenost: jsme pouze organické, biologické počítače, odpovídající na podněty z okolí, zapnuti, abychom se prosadili, jednali a dosahovali úspěch. Není divu, že dnes tolik převládá nesmyslnost a pocit odcizení. Protilátky proti tomu, ticho a prosté bytí, se považují za ztrátu času, ve kterém bychom mohli užitečněji dosáhnout svoje materialistické cíle. Existence ducha a duše se popírá, považují se za pouhou odpověď na nerealistické přání nesmrtelnosti. Nevadí, že to jde proti filozofickému a duchovnímu myšlení tisíců let. Jen pár nedávných příkladů: Psychiatr C.G. Jung už na počátku 20. století narazil na úplnou nevěru: „Předpoklad že lidská psyché má vrstvy ležící pod vědomím, asi nevzbudí vážnou opozici. Ale to, že by tam mohly být vrstvy ležící nad vědomím, to se jeví jako domněnka hraničící s velezradou lidské přirozenosti.“ Americký psycholog William James v knize Varieties of Religious Experience ukázal, že: „Naše normální bdělé vědomí je pouze jedním zvláštním druhem vědomí, ale všude kolem něj, odděleno nejtenší membránou, leží možné formy úplně jiného vědomí.“ Přes tyhle a další hlasy během tisíciletí, se většina vědců drží svého materialistického a mechanistického východiska. John Main v tomhle ohledu ukazuje cestu tím, že nás povzbuzuje, abychom byli proti-kulturními, šli do Ticha a sami zakusili, že je tam mnohem více, než si myslíme. V knize „Word into Silence“ vysvětluje, „že pouze v přijetí ticha mohou lidé poznat svého vlastního ducha, a jedině v odevzdání se nekonečné hloubce ticha mohou být zjeveni zdroji svého ducha, kde se množství a rozdělení ztrácí.“ Kim Nataraja

Otevřít se svému potenciálu  24.5.2015 (11)

Minulý týden jsem mluvila o výroku „pojmenovat znamená neznat.“ A přece náš instinkt pojmenovává, protože nám to dává pocit, že máme věci pod kontrolou, i když to může být iluze. Myslíme, že známe to, s čím zacházíme. Náš mozek je i takto postaven. Pracuje především v obrazech vedoucích ke konceptům, pak pouze k myšlenkám a jménům. Náš pud přežití nás nutí mít věci pod kontrolou. Je to velmi užitečné když pracujeme s věcmi na materiální a racionální rovině vědomí, ovšem skutečná překážka je na duchovní cestě, kde zanecháváme racionální myšlenkový svět za sebou. Pak máme přístup k duchovnímu uvědomění, jinému způsobu bytí, a tam odevzdáváme vládu vyšší moci, kterou nazýváme Bůh. Abychom to mohli udělat, je třeba abychom se cítili bezpeční v Boží lásce. Obrazy Boha, které ve své mysli vytváříme, jména která připojujeme k této Božské Skutečnosti, nám mohou překážet v tomto nezbytně důvěryplném a milujícím vztahu. Místo aby nám tyhle obrazy pomáhaly, spíše nás uvězňují v našem vlastním myšlenkovém světě, a představují opravdovou překážku na cestě. Pokud jsme vychováváni s „Bohem, Otcem“ a naše zkušenost vlastního otce byla vzdálená od životodárnosti – tedy cítili jsme se odvrženi, kritizováni – tento obraz Boha Jako Otce nám nebude dodávat důvěru potřebnou pro láskyplný vztah. Ani přemýšlení o Bohu jako o „Matce“ nevyřeší tento problém – pouze vyměníme jeden obraz za druhý. Jiní lidé mohli mít tutéž odmítající zkušenost se svou matkou. Pokud je Bůh vnímán jako soudce, stane se kýmsi, komu se je třeba spíše vyhnout než vstoupit do vztahu k němu, protože mnozí z nás nesou velké břemeno vnímané viny. Pokud jsme vychováni s obrazem starce sedícího v nebi na oblaku a jsme zaměřeni vědecky, brzy se objeví myšlenka, že je to nemožné – pak svůj dětinský obraz pokládáme za překonanou iluzi, a náboženství odhazujeme spolu s nedospělým obrazem. V knize „Přítomný Kristus“ John Main zdůrazňuje, že tyhle obrazy vedou ke strachu, jenž se stává naším převládajícím pocitem: „Tak se naše modlitba stane způsobem jak se mu zalíbit nebo jej uspokojit, a v prosbách doufáme, že ‚od sebe odvrátíme jeho hněv.‘ Tento strach, že nejsme dostatečně dobří, vede k pocitu odcizení a bezvýznamnosti – rozšířený stav převládající v naší západní společnosti. Ježíš nám ale svým způsobem bytí a vyučování ukázal Boha jako Lásku, nikoli jako další obraz který máme vlastnit, nýbrž jako něco, co můžeme zakoušet jako osobní láskyplný vztah. Pouze následováním Ježíšova vedení ‚opustit sebe sama‘, můžeme zakusit Ticho Boží láskyplné přítomnosti v centru vlastního bytí. Děláme to tím, že následujeme nauku Johna Maina v tom, že necháme odejít všechny myšlenky a obrazy, z nichž si budujeme ‚ego‘. Pak poznáme, jak píše John Main v knize Přítomný Kristus, že: „Jsme proto, že je Bůh. Bůh je naším bytím a tak je naše bytí dobré jako je on.“ Podtrhuje, že to zakusíme i přesto, že „se nám to zdá neuvěřitelné, že cesta k opravdovému vidění je přesáhnutí všech obrazů. Na povrchu se nám zdá, že bez obrazů není vidění, právě tak jako bez myšlenek není vědomí.“ Kim Nataraja

Problém jazyka 17. 5. 2015 (10)

Filozofie a teologie nás učí, že je zásadně nemožné, abychom svými omezenými schopnostmi pochopili Božskou Skutečnost. Jakýkoli pokus jen dává limity a omezení bezejmennému a prostému formy. Proto křesťané vnímali každý pokus dávat Bohu jméno jako rouhání. Nejsou zde nakonec žádné správné odpovědi; ideje si často protiřečí a nahrazují předchozí pokusy. Všechny teorie a teologie jsou omezenými osobními pokusy o výklad. Alfred Whitehead řekl: Není možné meditovat nad časem a tajemstvím tvořivého přechodu přírody, aniž by člověka zaplavila emoce omezení lidského rozumu.“ Tomáš Akvinský je toho příkladem. Poté, co strávil život psaním a teoretizováním o Božství, zakusil duchovní zážitek, který mu intenzívně připomenul neužitečnost našich pokusů o racionalizaci. Všechny své spisy vnímal jako ‚slámu‘ a více už nepsal.Problémem, kterému čelí všichni mystici spočívá v tom, že jazyk je jediným nástrojem, který máme k dispozici k vyjádření vlastní zkušenosti, přestože může pouze pravdu naznačit a ne ji opravdu zastupovat. Výrok ‚pojmenovat znamená nepoznat‘ je zde velmi na místě. A přece nemáme nic než jazyk. A navíc, zážitek Božského je také doprovázen hlubokou touhou sdílet tuto osvobozující pravdu s druhými. Mistr Eckhart je toho dokladem. V jednom ze svých německých kázání konstatuje, že i kdyby v kostele nikdo nebyl, musel by kázat, tak silná je tato touha pomáhat druhým jasně vidět: „Pokud nejsou neznalí vyučováni, nikdy se nenaučí a nikdo z nich nikdy nepozná umění života a smrti. Neznalé vyučujeme v naději, že se změní z neznalých na osvícené.“ Tatáž naléhavost je také vyjádřena Johnem Mainem: „A přece se musíme pokoušet mluvit, i když mluvíme jen abychom přivedli lidi k mlčení… Musíme nalézt nějakou cestu jak se pokusit vysvětlit, co je cestou, a proč je cesta tak užitečná.“ Jak Tomáš Akvinský, tak Mistr Eckhart a John Main proto zdůrazňují, že zkušenost samotná je důležitější než mluvení či psaní o ní. Jak John Main, tak i Mistr Eckhart vnímali opouštění myšlenek, konceptů a obrazů jako podstatnou základnu praxe naší modlitby. V knize Slovo do Ticha (Word into Silence), John Main píše: „Osvobození jež zakoušíme v tiché modlitbě, je právě osvobozením od nevyhnutelně deformujících účinků jazyka, když v nitru začínáme zakoušet Boží intimní a přesahující vládu. Tato zkušenost zase naopak potvrdí pravdy naší víry, „že jsme, že jsme v Bohu, a že v Něm odhalujeme svoji základní identitu a jedinečný význam.“ (John Main, Okamžik Krista). Kim Nataraja
Reklamy